Ve druhé části článku si přiblížíme proces samotného natáčení, nahlédneme do kuchyně tvůrců speciálních efektů, seznámíme se s hereckým obsazením a putování zakončíme tematickou analýzou filmu. V úplném závěru zjistíme proč si Hvězdná pěchota časem vysloužila cejch kultovního díla, které se do dějin světové kinematografie zapsalo zlatým písmem. 

Chladná skála i horký písek

Vhodné exteriéry hledal zkušený tým terénních pracovníků. Národní park Badlands vzdálený několik mil od Dakoty je plný bizarně vypadajících skalních útvarů tyčících se do výšky a zem tu pokrývají tuny písku. Právě zde se natáčel zmiňovaný útok na pouštní pevnost inspirovaný válečným snímkem Pevnost mrtvých (1939). Pro účely zlomové bitvy na planetě Klendathu posloužila hornatá oblast Hell’s Half Acre nacházející se v samotném srdci státu Wyoming. Několik útržků z tohoto střetu můžeme vidět hned na začátku filmu. Paul Verhoeven pojal celou scénu jako narážku na patrně nejznámější válečnou operaci s krycím názvem Den D. Tedy vylodění spojeneckých vojsk v Normandii, datované na 6. červen 1944.

Oblíbenou lokací mnoha filmařů je i přírodní park Vasquez Rocks v Los Angeles. Určitě si vzpomínáte na jednotku Drsňáků a jejich noční popíjení piva s poručíkem Rasczakem. Přesně pro tuto pasáž posloužil Vasquez Rocks se svými fotogenickými přírodními scenériemi. Odbavovací hala a její přilehlé okolí, odkud Rico odjíždí vykonávat svou vojenskou službu, můžete najít v New Los Angeles. Jde o futuristicky vyhlížející kongresové centrum, které v průběhu dalších let prošlo nemalou rekonstrukcí. Exkurzi zakončeme na bývalé přistávací ploše námořnictva ve Fountain Valley, což je menší město poblíž Orange County v Kalifornii. Zde vyrostl výcvikový tábor, v němž instruktor Zim zoceloval své rekruty.
Samozřejmostí se staly i rozličné uměle vystavěné interiérové prostory. Téměř všechny vznikly v Kalifornii a přilehlých hollywoodských studiích. Kromě vojenských kasáren a vnitřních interiérů vesmírných lodí šlo především o stylizované lokace hojně se vyskytující v krátkých televizních šotech Federálního zpravodajství. Opulentní soudní síň, kde si svůj ortel vyslechne odsouzený vrah, výzkumná laboratoř nebo vládní sněmovna, v níž se největší armádní špičky vyjadřují ke konkrétním dějovým situacím. Směrodatná pro zmíněné kulisy byla záměrně přehnaná nabubřelost a pompéznost. Zkrátka barvité hřiště pro hravého režiséra.

Osvědčený tým

Natáčení se naplno rozjelo zkraje roku 1997 a neslo se ve velmi uvolněné až pohodové atmosféře. Celý tvůrčí proces se stal opravdovým zážitkem především pro mladé, nepříliš zkušené herce. Účinkovat v seriálech a malých televizních filmech je oproti výpravnému sci-fi spektáklu nebetyčný rozdíl. Jakoby člověk hrál za okresní přebor a náhle se ocitl v té nejvyšší lize. Paul Verhoeven doloval z herců především autentické až afektované projevy. Postavy musely balancovat na hraně mezi karikaturou a uvěřitelným civilním projevem. Zlomené srdíčko zákonitě doprovázejí smutné oči, rozkazy se pro změnu plní s nadšením a maximálním nasazením. Mluvím teď převážně o ústředním mileneckém čtyřúhelníku. Jmenovitě o dvojici hereček Denise Richards a Dina Meyer, mužskou část pak tvoří Patrick Muldoon a pochopitelně hlavní hvězda filmu Casper Van Dien. Čtveřici herců doplňoval dnes velmi populární Neil Patrick Harris.

Ve filmu se objevuje i několik zvučnějších jmen. Verhoeven dobře usoudil, že mlaďasové budou na place potřebovat někoho, k němuž by mohli vzhlížet a plně jej respektovat. Této úlohy se chopil majitel nejdrsnějšího jména na světě Michael Ironside. Charismatický představitel převážně záporných rolí zde ztvárnil tvrdého poručíka Rasczaka. Bývalého vojáka a nyní učitele na střední škole, který rád tvrdí, že všechny důležité historické problémy vyřešilo násilí. Za zajímavou můžeme považovat skutečnost, že Rasczak je vlastně charakterové sloučení dvou postav z knižní předlohy. Každopádně, Ironside opravdu představoval pomyslný totem. Mentora, za kterým si mladí herci chodili pro cenné rady. Především Casper Van Dien zkušeného herce obdivoval a bral si jeho věcné poznámky k srdci. Jak už dnes víme, pro budoucnost jeho kariéry to stejně nebylo moc platné.

Patrně nejnamáhavějším úkolem se stal boj proti broukům, respektive navození pocitu, že vojáci s brouky opravdu válčí. Proces snímání skutečného objektu či herce ve speciální kombinéze a jeho následné převedení do podoby digitálního modelu nepřipadalo v úvahu. Technologie Motion capture tou dobou nebyla ještě na takové úrovni, jakou o několik let později demonstroval herec Andy Serkis a jeho schizofrenní Glum z filmové trilogie Petera Jacksona - Pán prstenů (2001 – 2003). Valnou většinu času tak po place pobíhal režisér, divoce gestikuloval a snažil se herce vyburcovat k odpovídajícím reakcím. Stavěl se do role nebezpečného mimozemského válečníka a častoval herce větami jako: „Už se k tobě blížím, otevírám svá mocná kusadla a chci tě zabít!“

Nebyl by to snad ani Verhoeven, kdyby ve filmu neměl nějakou tu nahotu. Ve světě Hvězdné pěchoty se rozdíly mezi ženou a mužem stírají. Na tento aspekt chtěl režisér upozornit i během sprchovací sekvence v kasárnách, kde se rekruti oddávají hygieně společně bez ohledu na pohlaví a rasu. Herci souhlasili pod dvěma podmínkami. Inkriminované pasáže se zúčastní pouze režisér a jeho dvorní kameraman Jost Vacano, přičemž oba pánové budou také nazí. Na druhé podmínce trvala především herečka Dina Meyer. A víte co? Žádný problém. Rodilý Němec Vacano byl od dětství zvyklý na nudistické pláže a Verhoeven vždy považoval nahotu za naprosto přirozenou věc. Evropané jsou holt v mnoha věcech otevřenější. Škoda, že Američané podobný nadhled nesdílejí, neboť inkriminovaná scéna později vzbuzovala pohoršení.

Za skutečností, že natáčení nikde nedrhlo a dařilo se bez problémů dodržet stanovený rozpočet, stály jednak režijní schopnosti Verhoevena a potom i osvědčení profesionálové na klíčových pozicích. Producent Alan Marshall a hlavně trojlístek lidí, s nimiž už režisér v minulosti pracoval na zásadním filmu RoboCop. Scénárista Edward Neumeier, kameraman Jost Vacano a hudební mág Basil Poledouris. Poslední jmenovaný si komponování hudby pro militaristicky laděný film výslovně užíval. Radost a zápal je zde slyšet opravdu z každé noty. Vojenské bubny, důrazné smyčce, osudové lesní rohy a pochodový rytmus. Ideální kabátek pro válečnou podívanou. Daleko větší trable přinesla až práce spojená s postprodukcí.

Zase ta cenzura

Střihač Mark Goldblatt a Paul Verhoeven sedí nad natočeným materiálem a společně dumají. Pokud bude chtít režisér zachránit film od cejchu v podobě nekompromisního ratingu „NC-17“, bude se muset ještě dodatečně upravit pár záběrů. S mírou užité krve je prakticky vše v pořádku. I kdyby cákala sebevíc, horší ohodnocení než „R“ cenzoři filmu neudělí. Jedna z mnoha zvláštností, které Verhoeven nikdy nedokázal pochopit. Vyvržená střeva a kusy létajících končetin jsou v Americe normou, ale stačí odhalená ňadra, záběr na mužské přirození a režisér je téměř označen za propagátora pornografie. Úpravou prošla soulož mezi hlavními postavami a sprchovací scéna, protože jak byl Verhoeven poučen, odhalené pánské přirození je daleko větší zlo než ženské poprsí. No chápete to?

Hotový film následně prošel testovací projekcí a už zde se daly vysledovat první pochybnosti ze strany produkčních a distribučních studií. Asi nejvíce dělal film vrásky na čele pracovníkům reklamního oddělení. Marketingoví experti vůbec nevěděli, jak s Hvězdnou pěchotou naložit a jak ji ve světě propagovat. Je to komedie, ujetý válečný film, nebo je to všechno myšleno vážně? Kreslíři ve spojení s režisérem nakonec vsadili na nápadité plakáty a obří billboardy, na nichž stála hesla užitá ve filmu: „I ty se můžeš stát občanem!“ nebo „Jedině mrtvý brouk je dobrý brouk!“. Plakáty připomínaly socialistické kresby glorifikující dělníky a neblaze proslulé světové diktátory. Avšak ani propracovaná reklamní kampaň nedokáže zaručit úspěch. O tom ale až za chvíli.

S Federální službou na věčné časy!

Doprostřed prstencovitého kruhu je vsazen symbol orla, jehož roztažená křídla připomínají letoun vznášející se mezi oblaky. Zjevení tohoto loga na vaší obrazovce značí jediné. Federální zpravodajství právě spouští vysílání. Zástupy vojáků v semknutých řadách vzbuzují v srdcích obyvatel národní hrdost. Poselství krátké televizní vsuvky je jednoduché. Přidejte se k Federální službě a staňte se občanem! Promyšlenou propagandu umocňuje i malý chlapec, který je oděn do špatně padnoucí zbroje. S těžkou puškou v rukách vystoupí klučík z řady a nadšeně hlásá, že se chce stát rovněž občanem. Tváře vojáků rozjasní spontánní smích. Tak dojemné a zároveň tak zvrácené.

Už tento první záběr naznačuje, jakým směrem se film bude ubírat. Verhoeven v úvodu naráží na dokumentární film Triumf vůle (1935), který mapuje říšský sjezd NSDAP v Norimberku. Přepálenost a humorný podtón náborové reklamy záměrně kontrastuje s vážně pojatým dokumentem německé režisérky Leni Riefenstahl. Verhoeven odkrývá karty a předává zřetelnou zprávu. Nadsázka zde bude hrát prim. Nadsázka a kopání do míst, kde to zatraceně bolí. Zatímco ve snímku Showgirls se satira a parodie opírala o explicitní vulgárnost, v tomto případě režisér navazuje spíše na RoboCopa. Bere si tedy opět na mušku reklamu a korporace obohacené o mechanismy totalitní společnosti. Poslední jmenovaný pojem je pro film Hvězdná pěchota nesmírně důležitý, protože silně ovlivňuje veškerý děj. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Reklama v režisérových předchozích filmech propagovala převážně spotřební produkty, kdežto v tomto případě je masám pod tlakem podsouván militarismus, aby i malým dětem došlo, že násilí je pro život v nedemokratickém státním systému jedinou možnou cestou.

Heinlein ve své knize předestřel ideu o slabosti druhu, který se vzdá agresivity. Jedině válka může udržet lidstvo silné a neporazitelné. Verhoeven tuto myšlenku transformuje do podoby ostrého oštěpu a vrhá jej do nitra americké společnosti. Vychází z předpokladu, že Spojené státy ve svých dějinách potřebovaly mít po ruce vždy nějakého nepřítele, skrze něhož mohli obyvatelstvo ovládat a držet ho v lati. A je úplně jedno, jestli se bavíme o genocidě indiánů, vietnamské válce nebo mezigalaktických bitvách s přerostlými brouky. To před nás staví jednu zajímavou otázku. Ve filmu se dozvídáme, že brouci na lidstvo vrhají obrovské asteroidy. Jeden z nich skutečně zasáhne Zemi a zabije miliony lidí. Dostatečná záminka pro odvetu. Ovšem stojí za útokem opravdu brouci? Nejde spíše o dílo propagandy? Jak dlouho k nám ten asteroid vůbec letěl a jak je možné, že jej armáda nebyla schopná sestřelit? V několika scénách si můžeme všimnout houfů brouků, kteří před lidskými vojáky spíše utíkají a snaží se schovat do bezpečí. Ve filmu se nachází i krátký záběr na raněného broučího bojovníka. Na okamžik v jeho oku můžeme zahlédnout ryzí strach, ale než si tuto skutečnost plně uvědomíme, je oko útočnou puškou přeměněno na gejzír cákající zelené krve. Kde je vlastně pravda?

Divák o svých domněnkách může polemizovat, postavy ve filmu nikoliv. Pravidelný přísun propagandy a fašistické pravidla z nich pomalu, ale jistě utvářejí poslušné loutky. Vždyť vše funguje tak bezchybně. Vstup do Federální služby není povinný a společnost je dokonale semknutá. Mladí lidé připomínají perfektní produkty biologického inženýrství. Budoucnost lidstva je tvořena dokonalým výkvětem krásy, která produkuje jedince evokující postavy z povrchních seriálů pro mladé. Krásné úsměvy, vyhlazené tváře a ideální tělesné konstituce. Jakoby tahle kráčející reklama na oslnivý vzhled vypadla z letitých filmů propagujících mládežnickou organizaci Hitlerjugend. O to více si divák užívá prvotní šok, když jsou tyto úžasné ženy a ostře řezaní muži rozebírání broučími kusadly na jednotlivé tělesné segmenty a jejich běloskvoucí chrup se boří do směsi bahna a krvavých louží.

Ve společnosti, kterou Verhoeven stvořil, není místo pro svobodu jednotlivce. Trvalou hodnotu má jen a pouze celek. Jediným, opravdu svobodným rozhodnutím je vstup do Federální služby. Stát představuje monolitickou hmotu, kde jsou anonymní jedinci automaticky nahrazeni dalším kusem masa stojícího v pořadí. Vyšší šarže umírá a je okamžitě nahrazena někým jiným. Poručík Rasczak padne v boji, čímž jednotka přijde o velení. Jeho místo okamžitě zaujme Rico a převezme moc nad jednotkou Drsňáků. Samozřejmě do doby, než jednoho dne přijde dost možná sám o život. Stát řídí pouze houževnatí vojenští veteráni, kteří zároveň přebírají zodpovědnost za ochranu mocensky slabších civilistů. Občané připomínají vládnoucí třídu, jakýsi moderně pojatý systém aristokracie, kde nadlidé bdí nad podřadnými civilisty. Onen typicky nacistický element v podobě elitního vůdce, jemuž se bezmezně podřizují masy, však můžeme sledovat spíše ve strukturálním uspořádání broučího společenství. Zde stojí na vrcholu centrální mozek. Obrovská larva, která patrně formou telepatie ovládá společenství podobně jako Hitler Třetí říši.

Tvrzení, že Paul Verhoeven záměrně propaguje nacismus, není přesné. Mocenské uspořádání zdejší společnosti má blíže k fašistické Itálii, než k nacistickému Německu. Lidská ctnost a odvaha je ve zvráceném totalitním režimu nejcennější komoditou, stejně jako propagace militarismu a zbožšťování státu. Přesně to jsou atributy typické pro fašismus. Buď jak buď, totalitní společnost, kterou nám tu Verhoeven předkládá, rozhodně není morálně nezávadná, bez ohledu na fakt, jakou z uvedených ideologií upřednostňuje. Velmi dobře je to patrné na evoluční progresi hlavního hrdiny. V úvodu Johnny Rico ještě tápe a není si jistý, zda věří v občanství a s ním spojenou povinnost osobní zodpovědnosti za ochranu vládnoucího systému. V průběhu děje se jeho přesvědčení mění a navíc umírá inteligentní dívka Dizzy, jež Rica upřímně miluje. Na konci filmu, když Rico hystericky komanduje bratry ve zbrani, už můžeme sledovat na jeho tváři totální odevzdanost. Mozek dokonale vymytý propagandou. Navíc ho osud svede dohromady s citově povrchní oportunistkou Carmen. Upřímnou lásku střídá zvláštní dysfunkční vztah uprostřed pokřiveného světa, kde násilí řeší všechny problémy.

Technická stránka filmu je i po letech perfektní. Ostatně vysoká vizuální nápaditost platila u Verhoevena vždy za standardní záležitost. Všechny ty kosmické koráby, barvité planety a atraktivní digitální triky působí i dnes velmi uspokojivým dojmem. Je milé, že tak ideově i obrazově košaté dílo nezapomíná přátelsky pomrkávat po béčkových sci-fi snímcích z padesátých let. Tedy přesně ty filmy, v nichž lidstvo svádí nerovný boj s přerostlým hmyzem nebo agresivní mimozemskou formou života. Jmenovitě Them! (1954), případně ještě It! The Terror from Beyond Space (1958). Kamera ve spojení s prvotřídním střihem zajišťuje přehlednost i během největších akčních orgií. Zmatení zde opravdu nemá místo a vašemu oku neujde byť jediná ustřelená končetina. Nejrůznější šoty Federálního zpravodajství nepostrádají vtip ani smysl pro absurdno a skvěle oživují jinak celkem prostou dějovou kostru. Pravda, postavy se občas chovají nelogicky a supermoderní vesmírná loď není schopná zaměřit asteroid nacházející se sto metrů od oken velitelského můstku. Kdo by ale podobné prkotiny řešil? Obzvláště, když nad tímhle bez přehánění kontroverzním kusem filmařiny burácí božský Basil Poledouris.

Vlažné přijetí

Hvězdná pěchota do kin vstoupila 7. listopadu 1997 a po nadějném otevíracím víkendu začaly tržby spíše stagnovat. Především v Americe film tvrdě narazil a na povrch začaly prosakovat první pohoršené reakce a otázky. Je snad režisér neofašista, jde o oslavu militarismu a vojenských hodnot, nebo se režisér armádě Spojených států vysmívá a dělá z ní fašistickou pakáž? Podobné výpady byly slyšet i z úst odborné kritiky. Kromě pochvalných slov na účet estetiky evokující atmosféru padesátých let a pokrokových digitálních efektů američtí kritici film doslova roznesli na kopytech. Všeobecné zmatení široké veřejnosti novináři plně chápali a navíc přisazovali další osobní postřehy. Z filmu se stal opravdový terč. The New York Times Hvězdnou pěchotou označil jako chorou a odpornou podívanou. Deník Deseret News přirovnal film k nepřetržité přehlídce nevkusných gore efektů umocněné dějovou obručí postrádající logiku.

Paul Verhoeven se k bouři, jakou jeho snímek vyvolal, odmítal vyjadřovat a byl přesvědčen, že náznaky obsažené v díle jsou plně dostačující. Držel se mantry – chytrému napověz, hloupého kopni. Hvězdná pěchota neměla k dispozici žádný manuál, který by divákům před uvedením do kin alespoň částečně objasnil její směřování a záměrný satirický pohled. Režisér v sobě necítil potřebu uspořádat jakýkoliv druh besedy, kde by snímek hájil a obnažoval jeho skryté hodnoty. Tento krok byl později často označován jako jednoznačný marketingový přešlap. Aby toho nebylo málo, začali se o slovo hlásit i pobouření fanoušci Roberta A. Heinleina, podle kterých Verhoeven zprznil jeden ze základních kamenů moderní sci-fi literatury.

Ve zbytku světa a především v Evropě byl snímek přijat podstatně lépe. Věřte nebo ne, ale velký ohlas zaznamenala Hvězdná pěchota v České republice. S velkým úsilím snímek nakonec utržil něco málo přes sto dvacet milionů. Dorovnal tak sice svůj rozpočet a nešlo o vyložený propadák, ale jakmile započtete výdaje za reklamní kampaň a výplaty určené provozovatelům kin, zjistíte, že o kasovní trhák nešlo ani omylem. Nominace na Oscara za speciální efekty byla opravdu slabou náplastí za nemalou námahu, kterou filmaři do díla vložili. Z herců si později asi nejlépe vedl Neil Patrick Harris. Časté účinkování v komediích pro mladé ho dovedlo až k veleslavnému sitcomu Jak jsem poznal vaši matku (2005–2013). Pokud se na věc podíváme z druhé strany, tak nejhůře dopadla hlavní hvězda filmu Casper Van Dien. Série špatných rozhodnutí z něj patrně na věky učinila muže jednoho filmu.

Satisfakce po letech

S příchodem filmu do video distribuce nastal zajímavý obrat. Lidé jej začali skupovat po stovkách a ve videopůjčovnách na něj stáli fronty. Hvězdná pěchota si postupně vydobyla kultovní status. Později se objevilo i několik bonusových materiálů a video komentářů, v nichž režisér poodhalil hlavní motivace, které do filmu zakomponoval. Zkrátka, konečně vyjádřil svůj pohled na věc. Tedy něco, co měl dle některých názorů udělat již před premiérou v roce 1997. Po roce 2010 přišla další vlna pozitivních reakcí a snímek byl přehodnocen. Odborné periodiky jej zařadily mezi nejdůležitější díla světové kinematografie a označili ho jako film, který předběhl svou dobu. Pro Verhoevena šlo o pozdní satisfakci s hořkou příchutí, neboť Hollywood opustil krátce po roce 2000. Posledním hřebíkem do zaoceánské kariéry se stal hororově laděný Muž bez stínu (2000), u něhož už režisér neměl ani právo posledního střihu. Avšak není proč smutnit. Černá kniha (2006) je první film, který natočil po svém návratu do Evropy, a rozhodně stojí za zhlédnutí.

Hvězdnou pěchotu buď milujete nebo nenávidíte. Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by měl film rád napůl. Jde o velmi hravou provokaci útočící na zlovolnou podstatu totalitních režimů. Přehnané až komiksové násilí odráží konečné důsledky záměrného posilování vojenské moci a ničivých účinků zbraní. Různé citace z rozličných filmových děl dodávají snímku další rozměr, stejně jako četné narážky na americký styl života a popkulturu v podobě laciných mýdlových oper pro mladé. Hvězdná pěchota je dokonalá obžaloba fašismu zabalená do atraktivní vizuální formy, kterou žene kupředu stín satiry ostré jako břitva. Závěrem bych vám rád nabídl jeden tip. Pokud vás film nikdy nelákal, případně si nedokázal najít cestu k vašemu srdci, neváhejte a zkuste dát šanci jeho stejnojmenné literární předloze. Kniha vám dá zaručeně diametrálně odlišný zážitek.